Home page > Aktuality > Co všechno může voják zažít při nasazení v Praze

Co všechno může voják zažít při nasazení v Praze

Napsala kpt. Mgr. Martina Sofie Halíková, pověřená tisková mluvčí KVV hlavní město Praha

Od 2. března do 11. dubna 2021 pomáhalo šedesát vojáků z Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov ve smíšených hlídkách příslušníkům Policie ČR. Jedním z nich byl i sympatický rotmistr Petr Z. (PZ), kterého jsme požádala o rozhovor. Na úvod si o něm řekněme pár slov.  Rotmistr Petr Z. není žádný začátečník. Už více jak osmnáct let nosí vojenskou uniformu. Deset let strávil u 4. brigády rychlého nasazení tzv. brnky v Žatci a Jindřichově Hradci. Kvůli zranění ramene přestoupil k 7. mechanizované brigádě (7. mb) do Hranic k ženistům, protože už nemohl dál pracovat jako průzkumník. V Hranicích zastával funkce od řidiče až po velitele družstva a posledních deset let byl instruktorem kurzu speciální přípravy. Později jako vedoucí instruktor pro 7. mb vedl kurzy přežití. Od ledna 2021 je na pozici mladšího instruktora kurzu základní přípravy, kde předává své zkušenosti nastupujícím nováčkům do Armády ČR.

Kdy jste se dozvěděl o nasazení v Praze? Stihl jste se sbalit a rozloučit s rodinou?                    

PZ: V pondělí 1. března 2021 krátce před polednem mi zavolali, že se mám za dvě hodiny hlásit u útvaru sbalený a nachystaný. V tu chvíli jsem nebyl doma, jelikož si zařizuji nové bydlení. Musel jsem jet rychle domů, sbalit se a dořešit ještě pár formalit. Nicméně v zaměstnání jsem byl na daný čas. Po stručném školení a poučení byla chvilka na „dobalení“ a kolem páté hodiny jsme už vyjížděli směr Praha. Čili nebylo moc času na to se ani rozloučit s rodinou. Já mám to „štěstí“, že na tenhle styl života jsem zvyklý.

Bylo to pro vás snadnější díky tomu, že jste dříve dělal kurzy přežití? 

PZ: Spíš díky tomu, že jsem byl u „brnky“. Tam platilo takové pravidlo, že batoh má být permanentně sbalený minimálně na tři dny, tak už je člověk naučený. Svoje zavazadlo jsem měl sbalené z 80 % normálně, jen jsem tam „doházel“ pár věcí a mohl vyrazit. Svým způsobem mám všechno. A jak se říká, co nemám, to nepotřebuji.

Zmínil jste rodinu a přátele, jak to zvládali, když jste tak narychlo musel odjet?

PZ: Vzhledem k tomu, že jsem dva roky rozvedený a teď mám nový vztah, byla to pro přítelkyni velká zkouška. Od začátku února jsem byl tři týdny na kurzu základní přípravy, kde jsme měli nováčky. V podstatě jsem se vrátil domů a de facto za týden jel zase pryč. Je pravda, že přítelkyně to nesla špatně. Ale na druhou stranu byla dost statečná a zvládla to dobře.

Do Prahy jste přijeli z Velitelství výcviku - Vojenské akademie Vyškov pomáhat Policii ČR. Co vás tu nejvíce překvapilo?                                                                                                                             

PZ: Naše práce byla časově velmi náročná. Praha je pěkná, ale já ji viděl jen z vozidla, když jsem jel s hlídkou. Nejvíce mě překvapilo, že i v této kritické době se k nám lidé chovali velmi vstřícně. Možná jeden ze sta si postěžoval nebo zanadával. Všechno bylo opravdu v klidu a nemuseli jsme při kontrole vozidel řešit žádné problémy. 

Na fotkách je vidět, že se našlo mezi místními lidmi hodně štědrých dárců, kteří vám přivezli jídlo a pití. Jak jste to vnímali?

PZ: Skutečně mě překvapilo, kolik lidí v Praze nám projevilo uznání. Byli na nás milí a přivezli jídlo nebo čaj pro zahřátí. Brzy ráno přijel pán a řekl, že až pojede zpátky, tak nám doveze nějaký dárek. Nejdřív jsme si mysleli, že je to vtip. Ale za dvě hodiny přijel a dal nám šest krabic qurrito, hranolky a šest kusů křidélek, které pro nás koupil. No, byli jsme opravdu ohromení.   

To se nedivím, že vás to ohromilo. Ale jak vidím na další fotce, tak pán nebyl jediný. 

PZ: Ano, nebyl jediný. Chlebíčky, a bylo toho vlastně celé plato. Dovezl nám je pán, který tudy jezdil celkem pravidelně. Buď vozil kofoly, coca-coly nebo chlebíčky. Další tašku přivezly mladé slečny, které nám po kontrole dokladů slíbily, že až se budou vracet, tak nám něco dovezou. A skutečně přivezly pro změnu šest burgerů a šestery hranolky pro celou naši hlídku. Nebo jsme dostali krabici tatranek a balík coca-col. Spousta lidí nás obdarovala, jenže kolikrát nebyl ani čas pořádně poděkovat. Většinou to bylo tak, že na stanovišti zastavilo auto, někdo z něj vyběhl, podal nám třeba kávu, nasedl a byl pryč. Sotva jsme v té rychlosti stačili poděkovat. 

Dívám se na další fotku. Tyhle chlebíčky, ale nebyly kupované, ty vypadají na domácí výrobu?                           PZ: Ano, to byly domácí a byly opravdu skvělé. Tyhle mini-chlebíčky nám přivezla jedna paní v krabici i se vzkazem „Děkujeme Vám všem“ a k tomu byly ještě buchty, nějaký perník. Paní byla opravdu moc milá a hodná, ještě nám poděkovala.  

Tak to je úžasné, že se o vás lidé v Praze takhle starali a oceňovali vaši práci.

PZ: Ano, určitě všem ještě jednou moc děkujeme. Víte, když jsme stáli od rána venku v zimě, tak nás fakt moc potěšilo, když nám někdo přivezl teplý čaj nebo kafe. 

To určitě ano, jsme velice rádi, že se vám lidé snažili usnadnit vaši dlouhou službu na stanovišti. Můžete nám teď popsat, jak vypadal váš běžný den, když jste byli ve službě? V kolik hodin jste vstávali a jak práce na stanovišti vypadala?                        

PZ: Běžný den začal přibližně o půl čtvrté. Po ranní hygieně se člověk oblekl do maskáčů, nasnídal se a nachystal si jídlo a základní věci, které potřebujete v případě špatného počasí. Před ubytovnou jsme nasedli do policejního auta a odjeli na stanoviště, kde v pět hodin začala kontrola vozidel. Střídali jsme se zhruba po hodině, podle počasí. Když foukal hodně silný vítr, sněžilo nebo pršelo, tak i po půl hodině. Ono to není moc příjemné stát opravdu celý den na jednom místě. Byl jsem rád, že jsem si mohl sednout do tepla policejního auta a chvíli si odpočinout. Vlastně jsme venku stáli až do pozdní desáté hodiny, kdy jsme končili službu na stanovišti. Na ubytovnu jsme se vrátili kolem půl jedenácté a šli spát.

Následující den jste měli volno. Jak jste ho většinou trávili?    

PZ: Po pár dnech, kdy si už tělo zvyklo na nový režim, tak jsem dělal i jiné věci, než jen spal. Ale je pravda, že první týden, jsem přišel, lehl si a vzápětí usnul a vzbudil se až druhý den v devět hodin ráno. Vzhledem k tomu, že se stejně pořádně nedalo nikam jít, tak jsem si aspoň zacvičil na pokoji. Zbytek dne jsem prostě odpočíval a sbíral sílu na další službu.

Takže jeden den služba v terénu na stanovišti, jeden dne odpočinek na ubytovně. Jak jste byli spokojení s ubytováním?                                                                                                                     

PZ: Ubytování mě velice překvapilo. Co jsem znal vojenskou ubytovnu Ruzyně z dřívějších pobytů, tak jsem se moc netěšil. Ale pokoje byly po rekonstrukci a opravdu vypadaly velmi krásně.  Samostatná koupelka a toaleta, byl jsem velice spokojený.

Obohatila vás nějak osobně tato zkušenost?

PZ: Určitě ano, protože pracovat s policií je velká zkušenost. Díky policistům jsem se naučil dívat trošku jinak na určitou skupinu lidí. Rozdělovat je na ty zodpovědné řidiče a bohužel, abych to řekl slušně, ty nepříliš spolehlivé, kteří často jezdili pod vlivem alkoholu nebo drog. Dokonce jeden měl v sobě jak marihuanu, tak pervitin. Hodně také lidi jezdili bez řidičských oprávnění, měli je zabavené nebo je jenom zapomněli. Moc nechápu, jak si někdo může zapomenout řidičák nebo doklady. Ještě bych pochopil, že ho zapomene jednou, ale když stejného člověka zastavíte třikrát tři dny po sobě a on vám tři dny po sobě tvrdí, že zapomněl, tak už je asi něco špatně.

Jak probíhala kontrolní činnost na stanovišti?             

PZ: Zastavil jsem vozidlo, policista si mezitím vyfotil registrační značku auta a projel ji "lustračním" zařízením. Já jsme zatím zkontroloval občanský průkaz s písemným čestným prohlášením. Občanský průkaz jsem předal policistovi. Pokud se policistovi něco nezdálo tak kývnul, ať počkám. Jinak už jsem zastavoval další auto.    

Kolik aut jste zkontrolovali během dvou hodin?            PZ: V průběhu dvou hodin kolem 25-30 vozidel, pokud šlo vše hladce. Stalo se, jak jsem říkal, že jsme zastavili řidiče pod vlivem drog. V tom případě se postupovalo jinak. Policista musí toho člověka vzít na policejní stanici, udělat s ním zápis a odvést ho do nemocnice. Čili potom nastoupila druhá hlídka, která převzala naše stanoviště, protože já jsem odjel na stanici jako svědek.

Můžete nám popsat, co se dělo v takovém případě?

PZ: Když policista přes "lustrační" zařízení zjistil, že osoba byla v minulosti řešena za tento přestupek, tak řekl zkratku pro „omamné a psychotropní látky“ čili OPL. My jsme věděli, že řidič může čistě teoreticky být pod vlivem drog. Následoval dotaz policisty, jestli požil před nebo během jízdy nějaké psychotropní nebo omamné látky. On odpověděl ano nebo ne. Pokud řekl ne, což bylo vždycky, tak ho vyzval k provedení zkoušky. Ta vyšla buď negativně nebo pozitivně. V případě pozitivního výsledku mu bylo sděleno obvinění z přestupku, a jak s ním bude dál nakládáno. Řidič odstavil vozidlo, počkali jsme až přijela nová hlídka, která dočasně převzala naše stanoviště. Já jsem odjel jako svědek k výslechu na nejbližší stanici, kde s ním policisté provedli potřebné úkony. Potom jsme se vrátil zpět na stanoviště. Policisté mezitím odvezli řidiče do nemocnice na odběr moči a krve. Výsledek odběru krve určil míru drogy v těle a množství, jaké mohlo ovlivnit jeho řidičské schopnosti. Podle toho se pak odvíjel trest, jestli to byl jen přestupek nebo už trestný čin.

Jako voják jste zvyklý na náročné nasazení, pomohly vám dosavadní zkušenosti to vše lépe zvládat?          PZ: Přtelkyni jsem říkal, že u vojáka to funguje tak, že když mu řeknou, vyjíždíš tam a tam, tak prostě jede. Bohužel předem nevím den ani hodinu. Prostě je to služba a s tím je spojené i tohle. Neřeším, jestli mám právě něco domluvené. Ano, člověka to nepotěší, když měl něco naplánováno. Ale to je vojenský život. Není to jen práce, zaměstnání, je to styl života.                   

Pomohlo vám i to, že jste absolvoval řadu odborných kurzů např. přežití?

PZ: Jednoznačně. V armádě jsem prošel několika kurzy. Jedním z nich byl i zdravotnický kurz Combat Lifesaver. Tyto zkušenosti jsem už několikrát využil i v civilu. Vlastně i teď v Praze se mi velmi náramně tento kurz hodil.

Myslíte v situaci, kdy jste v Praze poskytoval první pomoc? Můžete nám k tomu něco říct?   

PZ: Při průjezdu jednou ulicí, kdy jsme chtěli odbočovat, jsme uviděli pána, který špatně došlápl na obrubník, ztratil rovnováhu a spadl přímo temenem hlavy na zem, na asfalt do vozovky. Částečně zasahoval i do tramvajového kolejiště, takže policisté zastavili dopravu a já se věnoval zraněnému. Nepatrnou chvilku byl pán v bezvědomí, ale na bolestivý podnět zareagoval. Byla to opravdu otázka pár vteřin, kdy se vrátil zpátky k vědomí a začal se mnou komunikovat. Ošetřil jsem mu poranění hlavy a vytěžil ho pro záchrannou službu.

Můžete laikům upřesnit, co to znamená „vytěžil“ pro záchrannou službu?                                                           

PZ: Samozřejmě v takovéto chvíli je důležité hlavně komunikovat se zraněným. Čili jsem se pána zeptal, co se stalo, kolik mu je let, jak se jmenuje, jaké má nemoci, jestli něčím netrpí. To je důležité pro rychlou záchrannou službu. Odpověděl mi, že je kardiak, cukrovkář a má vysoký tlak. Pán komunikoval normálně, zkontroloval jsem mu puls a pohyblivost končetin. Také jsem se ho zeptal, jestli ho nebolí ruce a nohy, ať s nimi pohybuje. Tohle všechno bylo v pořádku. Celý náš rozhovor šel přes vysílačku přímo lékaři do záchranky, která přijela během chvilky. Pomohli jsme ho naložit do sanitky a tím to pro nás skončilo.

Pán měl určitě velké štěstí, že máte zkušenosti s první pomocí a mohl zasáhnout.                                      

PZ: Ano, už dvakrát jsem byl v situaci, kdy jsem někomu musel poskytovat první pomoc. A dokonce v druhém případě to byla dopravní nehoda. Tehdy paní z protisměru vyletěla přes příkop, několikrát se auto otočilo ve vzduchu a zůstalo v poli totálně rozbité.

Jako svědek této nehody, to jste byl v práci nebo jak se říká „v civilu“?    

PZ: V práci. Jeli jsme na hory na kurz přežití. Vlastně díky tomu, že jsme zrovna projížděli kolem a viděli jsme, co se stalo, tak jsme mohli pomoct.

I když je to už dávno, můžete nám o těchto dvou nehodách něco říct?           

PZ: V prvním případě byla zraněná paní opravdu nehezky zaklíněná, že i lékař z přivolaného vrtulníku řekl, že nebýt nás, tak se mohla udusit. Tohle jsou věci, které svým způsobem člověka zocelí a naučí ho, jak se chovat. Přiznám se, že když jsem byl u téhle první nehody, kde jsem poskytoval první pomoc, tak jsem na chvíli "zmrzl". Ten moment, kdy to člověk vidí v reálu. Byl to šok, ale po pár vteřinách jsem začal fungovat.

A ta druhá dopravní nehoda?

PZ: U paní, co vletěla do pole, to bylo jednodušší také proto, že jsem tam nebyl sám. Jako velitel kurzu jsem úkoloval kolegy, co mají dělat a jak postupovat. Já s lékařem jsme se starali o paní. Hasiči nám pak řekli, že přijeli k hotovému. Když jsme jim pomáhali vykládat materiál, velitel zásahu nám pak s úsměvem říkal, že jeho kolegu (co obsluhoval vyprošťovací stroj) skutečně překvapilo, jak jsme měli materiál pěkně seřazený. Oni to většinou nahází na hromadu a pak z toho berou a my to měli srovnané. Dokonce si to fotil, protože to se jim ještě nestalo. Říkal, že je vidět, že jsme vojáci. Také nás chválil, kolik jsme udělali práce už tím, jak jsme dělali kontrolní perimetry, tak jak se dělají v zahraničních misích 5-25 metrů a dál. Opravdu jsme začali na pěti metrech a šli až na sto metrů, a to jenom z toho důvodu, že vedle vozidla ležela dětská autosedačka. Se zraněnou paní se strašně špatně komunikovalo a my si nebyli jistí, jestli v autě nebyl i někdo jiný. Zvlášť jsme hledali dítě, které tam naštěstí nebylo.

Tak určitě pro ty účastníky kurzu to byla škola života.                               

PZ: Byla to pro všechny škola života, i pro mě. A vlastně i teď v Praze při ošetřování toho zraněného pána jsem už přesně věděl, co budu dělat první, jak budu postupovat ještě předtím, než jsem vystoupil z auta. Jsem za to strašně rád, že díky zkušenostem z kurzu i ze života můžu pomáhat.

Děkujeme vám, že jste se s námi podělil o zkušenosti s poskytováním první pomoci. Ale vraťme se zpátky k vašemu nasazení v Praze. Když jsme spolu telefonovali, tak jste se zmínil, že jste na stanovišti měli i čtyřnohého kamaráda?                    

PZ: Ano, během služby na stanovišti k nám najednou přiběhl německý ovčák. Podle majitele firmy, který se potom večer přihlásil, tak šlo o dva a půl-letého Odysea, hlídacího psa. Zavolali jsme městskou policii, protože hrozilo nebezpečí, že pes vběhne pod auto, byl tu docela velký provoz. Podle čipu zjistili majitele a zavolali mu. Ten si psa vyzvedl, ale večer byl Odyseus zase zpátky. Opět utekl a přiběhl za námi takovým způsobem „nazdar kamarádi, já jsem zase zdrhnul, tady mě máte“.

Asi vám chtěl pomáhat při práci?                                                                                                                           

PZ: Asi ano. Rovnou si mezi nás sedl a díval se na nás, co bude dál. Jeden z policistů zavolal už přímo majiteli, na kterého měl kontakt. Ten nám slíbil, že projde areál a podívá se na ploty, kudy mohl utéct. Nakonec se ukázalo, že někdo zezadu rozstříhal plot. Jak nám majitel později sdělil, nebylo to poprvé. Tehdy jim vykradli naftu ze všech vozidel. Takže díky psovi zjistili, že se někdo znovu chystal krást.

Jak slyším, tak jste byli užiteční nejen při kontrole aut na stanovišti. Když shrnete vaši spolupráci s pražskou policií, je něco, na co budete rád vzpomínat? Utkvěl vám nějaký zážitek z nasazení v Praze?                              

PZ: Určitě nezapomenu na to, že jsem mohl pomoci zraněnému člověku. Také jsem zjistil, že práce policisty není jenom to sezení v autě, jak si lidi myslí. V autě přes vysílačku neustále slyšíte, že se něco děje. A není to sranda, protože policisté permanentně řeší neskutečné množství incidentů. Hlavně večer od osmé hodiny, to bylo jedno hlášení za druhým, rvačky, ublížení na zdraví, loupeže, přepadení nebo dokonce střelba. Opravdu budu jeden z mnoha vojáků, kteří za policisty budou stát. Bohužel mi utkví v paměti i hloupost některých lidí, kteří si myslí, že když jsou pod vlivem alkoholu nebo drog, všechno jim projde. Jejich hloupost je neuvěřitelná a možná bych řekl i drzost. Nevím, co si mám myslet o člověku, který řídí pod vlivem drog. Vy ho zastavíte, policista jej odveze na stanici, kde s ním sepíše protokol. Večer tam přijde jeho kamarád vyzvednout odstavené auto a nemá ani řidičák a je také na pervitinu. To pak nevíte, co si o tom máte myslet.

Takže obdivujete práci policistů?                                                                                                        

PZ: Ano, obdivuji. Sám jsem občas trochu vznětlivější, takže obdivuji jejich klid. Ať jim nadávají jakkoli, ať se na ně "štěká", tak dokážou s ledovým klidem a s úsměvem na tváři člověku vysvětlit, že takhle se chovat nemůže. Obdivuji policisty zvláště v situaci, kdy vedle řidiče sedí silně podnapilý spolujezdec, který se hádá a nadává. Oni se baví jenom s řidičem a nenechají se vyprovokovat. To jsou věci, na které budu budu vzpomínat.

Na závěr chcete něco vzkázat, ať policistům nebo ostatním lidem?                                              

PZ: Rád bych vzkázal policistům, že jim přeju pevné nervy, víc klidu a jen drobné incidenty. Všem ostatním lidem přeju, ať tahle covidová krize brzy skončí a můžeme zase normálně fungovat.    

Na závěr chceme za naše Krajské vojenské velitelství hlavní město Praha poděkovat všem vojákům, kteří přijeli pomoci pražským policistům. V rámci svého nasazení odvedli opravdu dobrou práci. Jsem velice ráda, že jsem mohla poznat pana rotmistra Petra Z., který se s námi podělil o své zkušenosti. Loučíme se s vyškovskými vojáky s vědomím, že to jsou "profíci" připraveni pomoci kdykoli a kdekoli. Prostě všude, kde je třeba. A někdy i nad rámec svých povinností.

 

Redakčně upravená a zkrácená verze tohoto článku byla pod názvem Pracovat s policisty byla velká zkušenost, říká voják, který s nimi sloužil  zveřejněna 29. 4. 2021na stránkách army.cz, kterou si můžete přečíst na níže uvedeném odkazu. 

https://www.acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/pracovat-s-policisty-byla-velka-zkusenost--rika-vojak--ktery-s-nimi-slouzil-226984/

 

Nahoru